SIC-SAR XII.: na sever a do rudého prachu oblasti Iglesias (6. srpna)

Jakmile jsme obkroužili ostrov Sant´ Antioco, bylo třeba vyrazit opět na sever. Jak se později ukázalo, tento den nás mělo čekat lehce dobrodružné, nicméně ve výsledku naprosto parádní zakončení dne. Nejdříve ale naše cesta zamířila do Carbonie a na místní archeologické naleziště Monte Sirai (area di Monte Sirai).

Vedro bylo i místní zvířeně, natož nám...

Přijedete na parkoviště u areálu, zaplatíte vstupné a procházíte staré vykopávky. Zbytky domů, chodníčky, kanalizace. Prakticky to samé jako v Noře a dalších nalezištích. Nic objevného nečekejte. Jediný rozdíl je, že Monte Sirai je na kopci, takové malé stolové hoře, odkud je krásný výhled. Za dovolenou na Sicílii a Sardinii jsem měla pocit, že už mi antické vykopávky lezou krkem. Když jsme nějaké potkali, museli jsme tam prostě jít...

Po antice byl čas na trochu insdustriálu, a tak jsme vyrazili do "rudého kraje" u města Iglesias. Proč rudého? Protože se tu těžilo olovo, zinek, měď, stříbro a baryum a půda v okolí města je skutečně oranžová až tmavě červená. Tyto nerostné suroviny v okolí Iglesias objevili už Féničané a Kartáginci. Velký rozmach průmyslu kraj zažil v polovině 19. století, kdy zásoby bohatství byly znovuobjeveny a začala těžba, která skončila až po druhé světové válce. 

Dnes jsou staré továrny a těžební zařízení ve většině opuštěné a staly se z nich exempláře průmyslové archeologie. A právě ta nás velmi zajímala. Největší areál budou je asi dva kilometry před Iglesiasem - Miniera di Monteponi. Podle průvodce má být tato hornická vesnička turistům přístupná s průvodcem. No, my nenašli žádnou bránu, žádné průvodce, vlastně jsme nenašli nikoho. A tak jsme se vydali tyhle zapomenuté budovy prozkoumávat sami. Tedy dovnitř jsme nelezli, na to jsem měla celkem respekt z chatrně vypadajících střech, ale i tak to bylo parádní.

Po prozkoumání industriálních budov jsme se zajeli podívat i na historické centrum Iglesias. Jako ano, pěkné, ale zase to není nic, bez čeho byste se neobešli. Dali jsme si zmrzlinu v Gelateria Solemari na Via Verdi (která byla mimochodem naprosto božská), pokochali se a vyrazili pro kešku, která má být pod rudým svahem pod Monteponi, kde se praly vytěžené rudy. 

Píšu má, protože jsme ji nenašli. Lezli jsme po svahu a zídkách, děsili se odkapávající hnusné tekutiny v tunelu (která nejspíš pocházela z těch starých těžebních strojů, fuj), byli úplně rudí od jemného prachu, který pokrýval celou zem v nánosu několika centimetrů, a marně... Co si budeme povídat, Dan mě málem zabil, když jsme se vrátili k autu. Museli jsme si umýt celé nohy a vypadali jsme vážně jak rudí indiáni.

Další zastávka byla v městečku Nebida, kde se nachází turisticky velmi oblíbené výhledové místo Bellavista di Nebida. Ale o tom zase v příštím ublognutí, tenhle příspěvek je dlouhý zase až až...


Lucie