V sobotu stále pršelo jak z konve, a tak nám nezbylo než se schovat do podzemí. A dobře jsme udělali. Tenhle výlet totiž skutečně stál za to. Vstup je sice poměrně drahý, ale byl to úžasný zážitek.
Koupili jsme vstupenky, ve vedlejší restauraci jsme si doběhli na toalety, a už jsme klusali ke vchodu. Byla hrozná zima a lilo a my se modlili, aby nás už pustili dovnitř. V podzemí je totiž celoročně konstantní teplota kolem 10°C a hlavně tam nefouká, takže jsme se těšili do tepla..
Pak už otevřeli turnikety a my prošli k podzemnímu vláčku. Docela dlouho trvalo, než se všichni usadili, a my měli aspoň čas v klidu si poslechnout povídání z audioprůvodce. A pak už jsme se rozjeli...
Vláček fičí docela rychle a když říkají, že si nemáte stoupat, vědí proč... Někdy jsou stropy tak nízké a projíždí to tak blízko stěn, že jsem byla ráda, že jsem docela malá... Ale bylo to nádherné - stalagnity, stalagmity a stalaktáty všude kolem, nádherně nasvětlené a v různých barvách...
Železnice je dlouhá asi 3,7 kilometru, další necelé dva kilometry se jdou pěšky. Všude jsou vyasfaltované chodníčky, takže to zvládnou i malé děti i dámy na podpatcích. Já měla nízké široké podpatky na zimních botách a naprosto v klidu, ale viděla jsem tam i slečnu na jehlách. Docela si to dávala... Zpátky se pak opět jede vláčkem.
Nebudu se tu dlouze rozepisovat o všech věcech, co jsme se o jeskyni dozvěděli. To bychom tu byli ještě zítra. Něco málo základních informací najdete v předchozím článku. Na mě ale udělal dojem Taneční sál. Je to velký dóm, ve kterém jsou nádherné obrovské lustry z benátského skla! No prostě úžasné. Musí být neskutečný zážitek účastnit se tam nějakého plesu (vážně se tam pořádají).
Během prohlídky se nesmí fotit s bleskem - má to neblahý vliv na podzemní prostředí. Samozřejmě se vždy najde pár tupců, co to porušují a vesele si fotí, když průvodce zajde za roh. Já to ale dodržela, takže moc fotek nemám. Fotit se pak mohlo v Koncertním sále úplně na konci prohlídky. Byl to další obří dóm, který má prý skvělou akustiku a vejde se do něj až 10 tisíc lidí najednou...
U Koncertního sálu je také ono akvárko s macaráty, o kterých jsem se zmínila v minulém článku. Jsou to podivní tvorečkové.
A samozřejmě nesmí chybět podzemní obchůdek s předraženými suvenýry a jedinou podzemní poštou na světě - na místě si mimo jiné můžete koupit pohled i známku a rovnou to poslat. Podzemní razítko na dopise zaručeno. Vše s podzemním příplatek. (Uf, nějak moc "podzemní" v jednom odstavci...)
A pak už nás opět nahnali do vláčku a my se vydali na zpáteční cestu. Až na pár drobných odchylek kopíruje původní trasu, takže moc nového neuvidíte. Ale i tak vám to zase vyrazí dech. Vystupuje se ale jinde - v obrovské jeskyni, kde burácí řeka Pivka (ta, co jeskyně za několik milionů let vytvořila). Bohužel jsme byli poslední prohlídka a i místní evidentně spěchali domů, takže než jsem si řeku stačila pořádně vyfotit, zhasli a mi a měla jsem smůlu...
Následoval šok. V podzemí jsme byli asi hodinu a půl. Když jsme vcházeli, pršelo. A když jsme vycházeli, byla všude sedmicentimetrová vrstva mokrého sněhu a padaly "hovna s háčkama" (tak se u nás na severu přezdívá sněhu s deštěm, pojem velmi často používají mí rodiče). Velmi rychle jsme toto nadělení přejmenovali na "sračky s hákama", protože chumelilo/sněžilo tak intenzivně, že to prostě nešlo.
Probrodili jsme se k autu a Daniel celý zmrzlý vystál frontu k automatu na zaplacení parkovného. Pak musel odhrnout čelní sklo, protože stěrače si to prostě nedaly. My s holkama se zatím snažily rozehřát v autě. Jen výjezd se nám pak ještě malinko zkomplikoval - kvůli zimě a těžkému sněhu se prostě zasekla závora. Co naplat, všichni to krosili přes trávu kolem. Tak jsme to udělali i my. Šíleně to klouzalo, ale jinak v pohodě. Vědět to dřív, ušetřili jsme 3,50€ za parkování :-)
Dojeli jsme k dálnici a podlili se, aby jezdily sypače a pluhy. Naštěstí na té dálnici to docela šlo, ale stejně rychleji než 80km/hod prostě jet nešlo. A tak jsme se sníženou rychlostí vydali směrem na pobřeží - do Koperu, naší cílové stanice.
Už jsem se zmínila, že bylo pět odpoledne, a my stále neměli ponětí, kde budeme spát?
Lucie
Koupili jsme vstupenky, ve vedlejší restauraci jsme si doběhli na toalety, a už jsme klusali ke vchodu. Byla hrozná zima a lilo a my se modlili, aby nás už pustili dovnitř. V podzemí je totiž celoročně konstantní teplota kolem 10°C a hlavně tam nefouká, takže jsme se těšili do tepla..
 |
| Usazeni ve vláčku čekáme, až se konečně rozjedeme... |
Pak už otevřeli turnikety a my prošli k podzemnímu vláčku. Docela dlouho trvalo, než se všichni usadili, a my měli aspoň čas v klidu si poslechnout povídání z audioprůvodce. A pak už jsme se rozjeli...
Vláček fičí docela rychle a když říkají, že si nemáte stoupat, vědí proč... Někdy jsou stropy tak nízké a projíždí to tak blízko stěn, že jsem byla ráda, že jsem docela malá... Ale bylo to nádherné - stalagnity, stalagmity a stalaktáty všude kolem, nádherně nasvětlené a v různých barvách...
 |
| Vláček je docela dlouhý. Foceno na zpáteční cestě. |
Železnice je dlouhá asi 3,7 kilometru, další necelé dva kilometry se jdou pěšky. Všude jsou vyasfaltované chodníčky, takže to zvládnou i malé děti i dámy na podpatcích. Já měla nízké široké podpatky na zimních botách a naprosto v klidu, ale viděla jsem tam i slečnu na jehlách. Docela si to dávala... Zpátky se pak opět jede vláčkem.
Nebudu se tu dlouze rozepisovat o všech věcech, co jsme se o jeskyni dozvěděli. To bychom tu byli ještě zítra. Něco málo základních informací najdete v předchozím článku. Na mě ale udělal dojem Taneční sál. Je to velký dóm, ve kterém jsou nádherné obrovské lustry z benátského skla! No prostě úžasné. Musí být neskutečný zážitek účastnit se tam nějakého plesu (vážně se tam pořádají).
 |
| Koncertní sál |
Během prohlídky se nesmí fotit s bleskem - má to neblahý vliv na podzemní prostředí. Samozřejmě se vždy najde pár tupců, co to porušují a vesele si fotí, když průvodce zajde za roh. Já to ale dodržela, takže moc fotek nemám. Fotit se pak mohlo v Koncertním sále úplně na konci prohlídky. Byl to další obří dóm, který má prý skvělou akustiku a vejde se do něj až 10 tisíc lidí najednou...
U Koncertního sálu je také ono akvárko s macaráty, o kterých jsem se zmínila v minulém článku. Jsou to podivní tvorečkové.
A samozřejmě nesmí chybět podzemní obchůdek s předraženými suvenýry a jedinou podzemní poštou na světě - na místě si mimo jiné můžete koupit pohled i známku a rovnou to poslat. Podzemní razítko na dopise zaručeno. Vše s podzemním příplatek. (Uf, nějak moc "podzemní" v jednom odstavci...)
A pak už nás opět nahnali do vláčku a my se vydali na zpáteční cestu. Až na pár drobných odchylek kopíruje původní trasu, takže moc nového neuvidíte. Ale i tak vám to zase vyrazí dech. Vystupuje se ale jinde - v obrovské jeskyni, kde burácí řeka Pivka (ta, co jeskyně za několik milionů let vytvořila). Bohužel jsme byli poslední prohlídka a i místní evidentně spěchali domů, takže než jsem si řeku stačila pořádně vyfotit, zhasli a mi a měla jsem smůlu...
Následoval šok. V podzemí jsme byli asi hodinu a půl. Když jsme vcházeli, pršelo. A když jsme vycházeli, byla všude sedmicentimetrová vrstva mokrého sněhu a padaly "hovna s háčkama" (tak se u nás na severu přezdívá sněhu s deštěm, pojem velmi často používají mí rodiče). Velmi rychle jsme toto nadělení přejmenovali na "sračky s hákama", protože chumelilo/sněžilo tak intenzivně, že to prostě nešlo.
 |
| Toto nás čekalo při odchodu z jeskyně. |
Probrodili jsme se k autu a Daniel celý zmrzlý vystál frontu k automatu na zaplacení parkovného. Pak musel odhrnout čelní sklo, protože stěrače si to prostě nedaly. My s holkama se zatím snažily rozehřát v autě. Jen výjezd se nám pak ještě malinko zkomplikoval - kvůli zimě a těžkému sněhu se prostě zasekla závora. Co naplat, všichni to krosili přes trávu kolem. Tak jsme to udělali i my. Šíleně to klouzalo, ale jinak v pohodě. Vědět to dřív, ušetřili jsme 3,50€ za parkování :-)
Dojeli jsme k dálnici a podlili se, aby jezdily sypače a pluhy. Naštěstí na té dálnici to docela šlo, ale stejně rychleji než 80km/hod prostě jet nešlo. A tak jsme se sníženou rychlostí vydali směrem na pobřeží - do Koperu, naší cílové stanice.
Už jsem se zmínila, že bylo pět odpoledne, a my stále neměli ponětí, kde budeme spát?
Lucie
Žádné komentáře:
Okomentovat