Tento článek píšu s docela velkým zpožděním. Nejdřív jsem musela dopsat Finsko a pak nějak nebyl morál pustit se do dalšího psaní. Nedá se ale nic dělat, sem prostě patří. No a tak o naší rychlo dovolené na konci srpna můžu poreferovat až teď.
Záměr zajet si na otočku do Benátek vznikl docela náhodou - Danielova kamarádka totiž kousek od Venézie studuje střední školu. A protože na konci léta potřebovala odstěhovat věci na internát, rozhodl můj drahý, že mě při té příležitosti vezme do tohoto pozoruhodného města. Nakonec se to ale vyvinulo trochu jinak a nám se uvolnilo místo v autě. Jet jen tak a na prázdno se nám nechtělo, a tak jsme rozhodili sítě.
Po několika neúspěšných telefonátech jsme naši nabídku nakonec v pátek odpoledne hodili na Facebook (odjezd v sobotu ráno) a ozvaly se nám Psycho a Růženka z URSI (náš šermířský spolek - více o mém životě s šermířem ZDE). Shodou okolností jsme se zrovna v pátek vrátili z takové šermířské dovolené, a tak jsme ve společném cestování prostě jen pokračovali :-)
Plán byl víceméně jasný - dojet do Itálie, někde přespat, neděli strávit v Benátkách, pondělí proležet na pláži a navečer to zase vzít domů do Brna... A toho jsme se drželi.
V sobotu ráno cca kolem deváté jsme s Danielem vyjeli od nás a zamířili si to k Psycho a Dingovi, kde už čekala i Růženka. Přeskládali jsme kufr, nabrali holky a pro jistotu to vzali ještě na Vaňkovku, protože jsme postrádali mapy Rakouska i Itálie. Naše jižní sousedy bychom asi ještě docela v klidu zvládli, ale protože u Taliánců jsme měli v plánu najít jistou pláž mezi Bibione a Caorle, kde se podle jednoho blogu dá přespat, museli jsme si holt pořídit mapu. Ještě jsme si koupili něco málo k snídani a kolem desáte jsme si to valili od Brna směrem na jih.
U Mikulova jsme vzali benzín (cíleně jsme hledali Shell, protože tam máme díky tátovi palivovou kartu) a na hranicích si koupili rakouskou týdenní dálniční známku za necelých 10€. Cesta šla dobře, dálnice byly volné. První řídil Daniel, ale protože byl hodně unavený, vystřídala ho asi po dvou hodinách Růženka. Projeli jsme kolem Vídně a dál jeli na Graz a Villach. V Rakousku bylo skvělé značení a jelo se dobře. U Wolfsbergu (na půli cesty mezi Grazem a Villachem) jsme sjeli z dálnice a vydali se hledat něco k jídlu, protože už jsme byli dost hladoví.
Auto jsme zaparkovali v centru a docela rychle objevili turecký fast food. Kebab (či spíš gyros) už vážně bodl. Po rychlém obědu jsem za volant sedla já a pokračovali jsme v cestě. Přejeli jsme hranice a orientovali se podle Udine a následně Latisany, kde jsme sjížděli z dálnice. V Itálii se platí mýtné podle ujetých kilometrů po "autostradě". Na A23 jsme najeli hned za hranicemi a po sjezdu zaplatili asi 9,8€. To samé jsme pak platili i po cestě zpátky.
Jelo se mi dobře, ale kousek za Udine jsme se zasekli v asi dvacetikilometrové koloně. Jak já nesnáším jakékoli fronty! Hrozně mě to irituje. Navíc to věčné popojíždění... K tomu nám docházel benzín a každou chvíli nás někdo objížděl zprava po odstavném pruhu a "předbíhal". Bože, na to jsem snad ještě alergičtější než na fronty! Takže jsme se šourali krokem, já nadávala a divoce gestikulovala a ostatní se mi smáli... No a takhle jsme strávili asi další hodinu.
S panikou v očích jsem sledovala ručičku ukazující množství benzínu v nádrži, jak se zastavila daleko za poslední čárkou, a aktuální spotřebu, která se hrozivě zvyšovala při každém novém popojíždění. A benzínka v nedohlednu (natož Shellka). Byla jsem si jistá, že k nejbližší pumpě prostě nědojedem a budeme tlačit. Daniel byl totálně v klidu a mě to rozčilovalo ještě víc... Podle mapy pak měla být benzínka za velkou křižovatkou u Palmanovy, jenže před ní byl takový malý kopeček. No a my stále popojížděli. Navíc se za mě zařadil kamion...
Aby bylo jasno, nejde mi rozjíždění do kopců. A když je za mnou nějaké větší auto, automaticky panikařím. Tady jsem měla všechno najednou. Kopec+kolona+popojíždění+kamion+chcípání auta+3,5 hod za volantem v neznámém prostředí+poslední kapky benzínu v trubkách= pro mě STRES jak blázen. Když se konečně objevila pumpa Agip a my k ní nějak dojeli, byla jsem zralá na panáka něčeho tvrdého. A nejvtipnější bylo, že do 50l nádrže jsme načerpali 55 litrů benzínu. Fakt jsem asi jela na vzduch... :-)
To už ale naštěstí za volant sedl zase Daniel a do Latisany jsme to měli jen nějakých 30 kilometrů. Tam jsme sjeli, projeli městem a vydali se jihozápadním směrem hledat Lugugnanu. Nemusím podotýkat, jak strašně mají Italové značené odbočky... Od ní jsme se nějak propletli do přírodní rezervace a zamířili na "naši pláž" mezi letovisky Bibione a Caorle, kde jsme přespali.
A protože tohle už je hrozně dlouhý článek, o pláži ValleVecchia napíšu zase příště...
Lucie
Záměr zajet si na otočku do Benátek vznikl docela náhodou - Danielova kamarádka totiž kousek od Venézie studuje střední školu. A protože na konci léta potřebovala odstěhovat věci na internát, rozhodl můj drahý, že mě při té příležitosti vezme do tohoto pozoruhodného města. Nakonec se to ale vyvinulo trochu jinak a nám se uvolnilo místo v autě. Jet jen tak a na prázdno se nám nechtělo, a tak jsme rozhodili sítě.
 |
| Naplánovaná cesta z Brna do Lugugnany. 663 km, 6 hod 26 min podle google maps. |
Po několika neúspěšných telefonátech jsme naši nabídku nakonec v pátek odpoledne hodili na Facebook (odjezd v sobotu ráno) a ozvaly se nám Psycho a Růženka z URSI (náš šermířský spolek - více o mém životě s šermířem ZDE). Shodou okolností jsme se zrovna v pátek vrátili z takové šermířské dovolené, a tak jsme ve společném cestování prostě jen pokračovali :-)
Plán byl víceméně jasný - dojet do Itálie, někde přespat, neděli strávit v Benátkách, pondělí proležet na pláži a navečer to zase vzít domů do Brna... A toho jsme se drželi.
V sobotu ráno cca kolem deváté jsme s Danielem vyjeli od nás a zamířili si to k Psycho a Dingovi, kde už čekala i Růženka. Přeskládali jsme kufr, nabrali holky a pro jistotu to vzali ještě na Vaňkovku, protože jsme postrádali mapy Rakouska i Itálie. Naše jižní sousedy bychom asi ještě docela v klidu zvládli, ale protože u Taliánců jsme měli v plánu najít jistou pláž mezi Bibione a Caorle, kde se podle jednoho blogu dá přespat, museli jsme si holt pořídit mapu. Ještě jsme si koupili něco málo k snídani a kolem desáte jsme si to valili od Brna směrem na jih.
 |
| První čurpauza v Rakousku. |
U Mikulova jsme vzali benzín (cíleně jsme hledali Shell, protože tam máme díky tátovi palivovou kartu) a na hranicích si koupili rakouskou týdenní dálniční známku za necelých 10€. Cesta šla dobře, dálnice byly volné. První řídil Daniel, ale protože byl hodně unavený, vystřídala ho asi po dvou hodinách Růženka. Projeli jsme kolem Vídně a dál jeli na Graz a Villach. V Rakousku bylo skvělé značení a jelo se dobře. U Wolfsbergu (na půli cesty mezi Grazem a Villachem) jsme sjeli z dálnice a vydali se hledat něco k jídlu, protože už jsme byli dost hladoví.
Auto jsme zaparkovali v centru a docela rychle objevili turecký fast food. Kebab (či spíš gyros) už vážně bodl. Po rychlém obědu jsem za volant sedla já a pokračovali jsme v cestě. Přejeli jsme hranice a orientovali se podle Udine a následně Latisany, kde jsme sjížděli z dálnice. V Itálii se platí mýtné podle ujetých kilometrů po "autostradě". Na A23 jsme najeli hned za hranicemi a po sjezdu zaplatili asi 9,8€. To samé jsme pak platili i po cestě zpátky.
 |
| V Alpách jsem byla za volantem, tak jsem nestíhala fotit. Tohle je už z Italské strany. Výhledy ale byly úchvatné! |
Jelo se mi dobře, ale kousek za Udine jsme se zasekli v asi dvacetikilometrové koloně. Jak já nesnáším jakékoli fronty! Hrozně mě to irituje. Navíc to věčné popojíždění... K tomu nám docházel benzín a každou chvíli nás někdo objížděl zprava po odstavném pruhu a "předbíhal". Bože, na to jsem snad ještě alergičtější než na fronty! Takže jsme se šourali krokem, já nadávala a divoce gestikulovala a ostatní se mi smáli... No a takhle jsme strávili asi další hodinu.
S panikou v očích jsem sledovala ručičku ukazující množství benzínu v nádrži, jak se zastavila daleko za poslední čárkou, a aktuální spotřebu, která se hrozivě zvyšovala při každém novém popojíždění. A benzínka v nedohlednu (natož Shellka). Byla jsem si jistá, že k nejbližší pumpě prostě nědojedem a budeme tlačit. Daniel byl totálně v klidu a mě to rozčilovalo ještě víc... Podle mapy pak měla být benzínka za velkou křižovatkou u Palmanovy, jenže před ní byl takový malý kopeček. No a my stále popojížděli. Navíc se za mě zařadil kamion...
 |
| Lugugnana a pláž ValleVecchia mezi Bibione a Caorle. |
Aby bylo jasno, nejde mi rozjíždění do kopců. A když je za mnou nějaké větší auto, automaticky panikařím. Tady jsem měla všechno najednou. Kopec+kolona+popojíždění+kamion+chcípání auta+3,5 hod za volantem v neznámém prostředí+poslední kapky benzínu v trubkách= pro mě STRES jak blázen. Když se konečně objevila pumpa Agip a my k ní nějak dojeli, byla jsem zralá na panáka něčeho tvrdého. A nejvtipnější bylo, že do 50l nádrže jsme načerpali 55 litrů benzínu. Fakt jsem asi jela na vzduch... :-)
To už ale naštěstí za volant sedl zase Daniel a do Latisany jsme to měli jen nějakých 30 kilometrů. Tam jsme sjeli, projeli městem a vydali se jihozápadním směrem hledat Lugugnanu. Nemusím podotýkat, jak strašně mají Italové značené odbočky... Od ní jsme se nějak propletli do přírodní rezervace a zamířili na "naši pláž" mezi letovisky Bibione a Caorle, kde jsme přespali.
A protože tohle už je hrozně dlouhý článek, o pláži ValleVecchia napíšu zase příště...
 |
| Příjezd k pláži (foceno z druhé strany, takže pohled "odjezd od pláže"). |
Žádné komentáře:
Okomentovat