Poslední den v Emirátech. Ráno jsme si skočili na snídani a pak započala první fáze balení. Byla ale jen půlhodinová a vydali jsme se ještě naposledy plácnout k vodě. Trocha pokoupání, trocha hledání mušlí, mnoho slunení a mnoho čtení. Prostě jsme naposledy jaksepatří trpěli na pláži. Pak už poslední výtečný oběd a pokračovali jsme v balení.
Já si ještě chtěla odlovit poslední kešku přímo ve městečku, a tak jsem na Dana poněkud spěchala. Sbalili jsme všechno do kufrů a vydali se odchytit jednoho ze všudypřítomných taxíků. Nalehko jsme naskočili a s GPSkou v ruce jsme se panu taxikáři snažili vysvětlit, co po něm chceme. Geocaching samozřejmě neznal, a tak po chvilce dohadování jsme jen zaveleli, že chceme tam a že mu budeme říkat...
No byl z nás lehce zmatený, ale nakonec udělal, co jsme chtěli. Jeli jsme asi deset minut, když krabička hlásila, že už tam jsme. Vyskočili jsme a chvilku hledali, ale nakonec byla naše. Vzorová nanovka, jen jaksi zarezlá, takže se do ní nedalo dostat. Tak jsem s ní aspoň vyfotila Dana, taxikář se mezitím otočil, a už jsme opět naskočili dovnitř. Cestou k hotelu jsme s pánem poklábosili. Je to Pakistácen a v Emirátech už je dvacet let, ale poslední dobou se mu tam už moc nelíbí. Taxíka ale řídí stále dál.
Bylo tak akorát chvilku před druhou, když jsme dochvátali k našemu apartmá, naházeli kufry do něčeho na způsob golfového vozíku s korbičkou (jakože korba, ale malinká, sotva na kufry) a nechali se odvést k hlavní budově hotelu. Tam jsme složili věci, vrátili klíče od pokoje, vyzvedli pasy a měli jsme hodinku, než pojede mikrobus na letiště.
Klasické letištní peripetie, bezpečnostní opatření, kontroly pasů atd... Pak taky duty free zona a utrácení posledních dirhamů. Konečně jsme se nalodili a čekali na vzlétnutí. Odlétali jsme kolem sedmé a cesta zpátky měla trvat 6 hodin 20 minut. Bohužel velmi brzy nám oznámili, že fouká silný protivítr, a tak budeme mít hodinové zpoždění. Co se dalo dělat. Sedm hodin ve stísněných podmínkách charterového letu ale bylo pekelných.
Kolem jedenácté našeho času jsme přistáli na Ruzyni a šli si vyzvednout kufry. V každém se samozřejmě nacházelo poměrně velké množství tabáku do vodních dýmek, co Dan s Filem nakoupili. Povolené množství bylo asi 200g na osobu. To jsme jednoduše nesplňovali. No a překvapili nás páni celníci, kteří naběhli a už chtěli skoro každého hnát přes kontrolu. Když nás ale jeden z nich viděl, jak na jednom vozíku táhnem čtyři kufry a jaké se jim tvoří fronty, poslal nás bez kontroly. Další nás sice chtěl stavět, ale když jsme zaprotestovali, že nás jeho kolega pustil, bylo vše v pořádku a my se vydali do mrazivé české noci. Naštěstí už nebylo -20°C pod nulou, jako když jsme odjížděli, ale i tak to byl sakra rozdíl...
Chvilku jsme se naháněli s pánem, co nás měl odvést k autu a už jsme se sami vydali směr Brno. Jenže to jsme si jen mysleli. Blbě jsme odbočili a ocitli jsme se na Terminálu 2. Říkali jsme si: v pohodě, to prostě projedem. Jenže jsme dovnitř projeli za jiným autem a nevzali si lístek. A průšvih byl na světě. Ono dostat se v noci z parkoviště před letištěm, když nemáte lístek na vjezd a výjezd, je fakt problém. Kluci šli hledat pomoc na letiště, tam o tom nic nevěděli. Tak volali na infolinku parkovacího systému, tam ale neměli dálkové ovládáni. Nakonec Dan musel pěšky doběhnout na Terminál 1, najít nonstop parkoviště s ostrahou, od nich si vyžádat nový lístek a doběhnout zpátky. Krása jásá. Než jsme se vymotali z letiště, byla jedna hodina ráno.
A hned na to přišel další šok - museli jsme natankovat. A cena 37,60 za litr (ano, v té době to bylo ještě takto "málo") u Shellky nám proti 8,60 v Emirátech přišla vážně příšerná... Co naplat, natankovali jsme a vyřítili se po "schodech do Brna" směrem domů. V Lesné jsme vysadili Fila se Zuzankou a uháněli na Spolkovou. Než jsme se dostali do postele, bylo půl čtvrté. Byli jsme totálně vyčerpaní. V Emirátech přitom už před hodinou vstávali na první motlitby! Koupelna, postel, spánek. Ráno k nám pak přišlo až v poledne, dřív to prostě nešlo...
Lucie
Já si ještě chtěla odlovit poslední kešku přímo ve městečku, a tak jsem na Dana poněkud spěchala. Sbalili jsme všechno do kufrů a vydali se odchytit jednoho ze všudypřítomných taxíků. Nalehko jsme naskočili a s GPSkou v ruce jsme se panu taxikáři snažili vysvětlit, co po něm chceme. Geocaching samozřejmě neznal, a tak po chvilce dohadování jsme jen zaveleli, že chceme tam a že mu budeme říkat...
 |
| Dan se pokouší otevřít zarezlou kešku. |
No byl z nás lehce zmatený, ale nakonec udělal, co jsme chtěli. Jeli jsme asi deset minut, když krabička hlásila, že už tam jsme. Vyskočili jsme a chvilku hledali, ale nakonec byla naše. Vzorová nanovka, jen jaksi zarezlá, takže se do ní nedalo dostat. Tak jsem s ní aspoň vyfotila Dana, taxikář se mezitím otočil, a už jsme opět naskočili dovnitř. Cestou k hotelu jsme s pánem poklábosili. Je to Pakistácen a v Emirátech už je dvacet let, ale poslední dobou se mu tam už moc nelíbí. Taxíka ale řídí stále dál.
Bylo tak akorát chvilku před druhou, když jsme dochvátali k našemu apartmá, naházeli kufry do něčeho na způsob golfového vozíku s korbičkou (jakože korba, ale malinká, sotva na kufry) a nechali se odvést k hlavní budově hotelu. Tam jsme složili věci, vrátili klíče od pokoje, vyzvedli pasy a měli jsme hodinku, než pojede mikrobus na letiště.
Při čekání nás velmi pobavila jedna z českých dam, která prohlásila něco ve smyslu: "Tak týden na Emiráty naprosto stačil, stejně tu není nic k vidění." To jsme bouchli smíchy. Nám ten týden nestačil ani náhodou, stejně jsme nestihli všechno (například Abú Dhabí), ale věřím, že jestli někdo celý týden sedí na zadku u hotelového bazénu, skutečně tam toho moc ke koukání nebylo... Nakonec jsme se ještě naposledy šli projít na pláž. Já samozřejmě ještě musela vlítnout nohama do vody, bez toho by to nešlo... Tak nějak jsme se rozloučili s hotelem a zamířili na letiště.
 |
| Poslení fotka pláže |
Klasické letištní peripetie, bezpečnostní opatření, kontroly pasů atd... Pak taky duty free zona a utrácení posledních dirhamů. Konečně jsme se nalodili a čekali na vzlétnutí. Odlétali jsme kolem sedmé a cesta zpátky měla trvat 6 hodin 20 minut. Bohužel velmi brzy nám oznámili, že fouká silný protivítr, a tak budeme mít hodinové zpoždění. Co se dalo dělat. Sedm hodin ve stísněných podmínkách charterového letu ale bylo pekelných.
Kolem jedenácté našeho času jsme přistáli na Ruzyni a šli si vyzvednout kufry. V každém se samozřejmě nacházelo poměrně velké množství tabáku do vodních dýmek, co Dan s Filem nakoupili. Povolené množství bylo asi 200g na osobu. To jsme jednoduše nesplňovali. No a překvapili nás páni celníci, kteří naběhli a už chtěli skoro každého hnát přes kontrolu. Když nás ale jeden z nich viděl, jak na jednom vozíku táhnem čtyři kufry a jaké se jim tvoří fronty, poslal nás bez kontroly. Další nás sice chtěl stavět, ale když jsme zaprotestovali, že nás jeho kolega pustil, bylo vše v pořádku a my se vydali do mrazivé české noci. Naštěstí už nebylo -20°C pod nulou, jako když jsme odjížděli, ale i tak to byl sakra rozdíl...
Chvilku jsme se naháněli s pánem, co nás měl odvést k autu a už jsme se sami vydali směr Brno. Jenže to jsme si jen mysleli. Blbě jsme odbočili a ocitli jsme se na Terminálu 2. Říkali jsme si: v pohodě, to prostě projedem. Jenže jsme dovnitř projeli za jiným autem a nevzali si lístek. A průšvih byl na světě. Ono dostat se v noci z parkoviště před letištěm, když nemáte lístek na vjezd a výjezd, je fakt problém. Kluci šli hledat pomoc na letiště, tam o tom nic nevěděli. Tak volali na infolinku parkovacího systému, tam ale neměli dálkové ovládáni. Nakonec Dan musel pěšky doběhnout na Terminál 1, najít nonstop parkoviště s ostrahou, od nich si vyžádat nový lístek a doběhnout zpátky. Krása jásá. Než jsme se vymotali z letiště, byla jedna hodina ráno.
A hned na to přišel další šok - museli jsme natankovat. A cena 37,60 za litr (ano, v té době to bylo ještě takto "málo") u Shellky nám proti 8,60 v Emirátech přišla vážně příšerná... Co naplat, natankovali jsme a vyřítili se po "schodech do Brna" směrem domů. V Lesné jsme vysadili Fila se Zuzankou a uháněli na Spolkovou. Než jsme se dostali do postele, bylo půl čtvrté. Byli jsme totálně vyčerpaní. V Emirátech přitom už před hodinou vstávali na první motlitby! Koupelna, postel, spánek. Ráno k nám pak přišlo až v poledne, dřív to prostě nešlo...
Lucie
Žádné komentáře:
Okomentovat