Konečně přišlo pondělí a s ním druhý výlet do Dubaje. Ale hlavně - konečně se podíváme na Burdž Chalífu a do moderní části města. Na tento den jsem se těšila asi nejvíc. Stará část mě zas až tak nenadchla, ale mrakodpapy byly i z dálky impozantní. A tak když jsme se vykopali z postele (bylo opět něco kolem deseti dopoledne, našeho času ale pouze sedm ráno) a došli si na snídani, rychle jsme se sbalili, naskočili do auta a už uháněli po jedné z dálnic směrem na Dubai.
Pak už ale byl tak akorát čas, abychom dojeli do Dubai Mall - obrovského nákupního centra, ve kterém byl i vstup na Burdž Chalífu. Ano, přesně na TU Burdž Chalífu, která je nejvyšší budovou světa. Vstupenky jsme kupovali přes internet týden dopředu a už tak byly termíny poměrně vyprodané, na místě už nebyl volný jediný lístek.
Jinak Dubai Mall je taky největší na světě - tentokrát nákupní středisko. Jeho celková vnitřní plocha je 55ha (pronajímatelná pak "jen" 35ha), má 1200 obchodů a jen tak pro představu, brněnská Vaňkovka by se do něj se svými 130 obchody a 3,7ha prodejní plochy vešla téměř desetkrát. Takže vlastně to je jen takový drobeček, že...
Když jsme zaparkovali a propletli se centrem, stanuli jsme před vstupem na Burdž Chalífu. Předběhli jsme celou frontu a vyzvedli si on-line vstupenky. Měli jsme chvilku čas, tak jsme si skočili na nějaký místní sendvič z rychlého občerstvení - spousta masa v tortile. Byl moc dobrý, podobný fast food bych brala i u nás. No a pak už jsme prošli vstupem a čekali na "naši hodinu" v takovém předsálí, nebo jak to nazvat.
Byla tam velká světelná maketa věže, k tomu spousta informací a interaktivní dotyková tabule/stůl (bylo to uprostřed místnosti na zemi, proto ten stůl). Člověk k tomu přišel a na otáčející se zeměkouli ukázal na některé z velkých vyznačených měst. A ono mu to Burdž Chalífu zobrazilo v panoramatu daného města. Nejvýrazněji bylo vidět, jak je obrovská, když se zobrazila v Istambulu. Ale zajímavý byl pohled i na Eiffelovku a vedle ní tenhle skleněný kolos...
A já už se nemohla dočkat. Konečně se ručička na hodinách přiblížila ke třetí hodině odpolední a u bezpečnostního rámu se začala tvořit fronta. Tak jsme se zařasili i my. Můj problém ale je, že nesnáším fronty a naprosto bytostně nenávidím lidi, co předbíhají. Jsem na to vážně alergická (asi mě to naučily obědy ve školní jídelně, nebo fakt nevím).
No a když si tam dvě zlatem ověšené muslimky a dva tlustí muslimové začaly suverénně předbíhat, měla jsem chuť po nich skočit a udělat jim něco nepěkného. Naštěstí jsem se nechtěla dopustit mezinárodního foux pas, a tak jsem po nich jen házela značně nevraživé pohledy, schválně se jim stavěla do cesty (předběhnout se nás snažili několikrát) a kdyby mi rozumněli, vyslechli by si docela peprný komentář.
No a pak byla další fronta - tentokrát na výtah. A ne jen tak ledajaký výtah! Mám dojem, že to byl jeden z českých výtahů, který do mrakodrapu dodávala pardubická firma (ale úplně jistá si tím taky nejsem, každopádně nějaké tam od nich jsou). Frontu jsme vystáli (byla rychlá), vpustili nás do kabiny a jak jinak - opět celá jízda až do 124. patra byla velmi efektivní. Stále rychlejší a výraznější hudba, blikání výtahu, výrazné gradování až ... vše zhaslo a před námi se otevřel výhled na Dubai. Následující video je naprosto výstižné (není moje, našla jsem ho na youtube):
A tak jsme se konečně vydali na vyhlídkovou plošinu zvanou "At the Top", ačkoli vrcholem věže rozhodně není - nachází se přibližně v půlce, ale i tak už to je značná výška. To ale zase až v příštím příspěvku, tenhle je už tak dost dlouhý...
Lucie
Rozhodli jsme se to vzít po pobřeží, a tak jsme to vzali přes města (a zároveň Emiráty) Ajman a Sharjah, což jsou vlastně jen taková předměstí Dubaje. Někde jsme zaslechli, že v Sharjahu na Blue Souq mají ještě lepší ceny zlata než na Gold Souqu v Dubaji, a protože Zuzanka si chtěla odvést nějaké náušnice, vydali jsme se i tam. Nakonec jsme ale zlato nepořídili. Místo toho jsme s Danielem ukecali prodejce v antiku na dřevěnou sošku velblouda - původně za ni chtěl tuším 70 dirhamů, odnesli jsme si ji za 27. A Zuzka s Filem nakupovali prádlo :-)
 |
| Uvnitř Blue Souq ve městě Sharjah. |
Jinak Dubai Mall je taky největší na světě - tentokrát nákupní středisko. Jeho celková vnitřní plocha je 55ha (pronajímatelná pak "jen" 35ha), má 1200 obchodů a jen tak pro představu, brněnská Vaňkovka by se do něj se svými 130 obchody a 3,7ha prodejní plochy vešla téměř desetkrát. Takže vlastně to je jen takový drobeček, že...
Když jsme zaparkovali a propletli se centrem, stanuli jsme před vstupem na Burdž Chalífu. Předběhli jsme celou frontu a vyzvedli si on-line vstupenky. Měli jsme chvilku čas, tak jsme si skočili na nějaký místní sendvič z rychlého občerstvení - spousta masa v tortile. Byl moc dobrý, podobný fast food bych brala i u nás. No a pak už jsme prošli vstupem a čekali na "naši hodinu" v takovém předsálí, nebo jak to nazvat.
Byla tam velká světelná maketa věže, k tomu spousta informací a interaktivní dotyková tabule/stůl (bylo to uprostřed místnosti na zemi, proto ten stůl). Člověk k tomu přišel a na otáčející se zeměkouli ukázal na některé z velkých vyznačených měst. A ono mu to Burdž Chalífu zobrazilo v panoramatu daného města. Nejvýrazněji bylo vidět, jak je obrovská, když se zobrazila v Istambulu. Ale zajímavý byl pohled i na Eiffelovku a vedle ní tenhle skleněný kolos...
A já už se nemohla dočkat. Konečně se ručička na hodinách přiblížila ke třetí hodině odpolední a u bezpečnostního rámu se začala tvořit fronta. Tak jsme se zařasili i my. Můj problém ale je, že nesnáším fronty a naprosto bytostně nenávidím lidi, co předbíhají. Jsem na to vážně alergická (asi mě to naučily obědy ve školní jídelně, nebo fakt nevím).
No a když si tam dvě zlatem ověšené muslimky a dva tlustí muslimové začaly suverénně předbíhat, měla jsem chuť po nich skočit a udělat jim něco nepěkného. Naštěstí jsem se nechtěla dopustit mezinárodního foux pas, a tak jsem po nich jen házela značně nevraživé pohledy, schválně se jim stavěla do cesty (předběhnout se nás snažili několikrát) a kdyby mi rozumněli, vyslechli by si docela peprný komentář.
 |
| Pohled na vrchol Burdž Chalífy. |
No a pak už nám vstupenky prohnali scanerem (nebo tak něčím - prostě načetli čárový kód pod parskem) a pustili nás dovnitř. Ještě jsme museli sundat všechno kovové, kabelky a batohy prohnat scanem a sami projít bezpečnostním rámem. Pak nás nahnali před fotoaparát, vyfotili nás a do rukou nám vrazili pořadové číslo. To aby nám pak u východu mohli za skutečně nekřesťanské (a asi i nemuslimské) peníze prodat naši fotku s Burdž Chalífou v pozadí (ačkoli to bylo foceno vevnitř. Ó, pochválen buď photoshop...) A už jsme procházeli různými chodbami, ve kterých byly opět velmi efektně různé informace o věži - například simulace, jak se stavěla, fotky ze stavby, technické parametry atd. No a samozřejmě taky prosklený pohled od úpatí věže až na vrchol...
A tak jsme se konečně vydali na vyhlídkovou plošinu zvanou "At the Top", ačkoli vrcholem věže rozhodně není - nachází se přibližně v půlce, ale i tak už to je značná výška. To ale zase až v příštím příspěvku, tenhle je už tak dost dlouhý...
Lucie
Žádné komentáře:
Okomentovat