Plán na neděli byl jasný - půjčíme auto a pojedeme na východní pobřeží, odlovíme pár kešek, nasajeme atmosféru a na pozdní oběd (před půl čtvrtou) jsme zpátky v Umm Al Quawainu. Podle domluvy jsme měli mít auto z půjčovny před hotelem nachystané v 9:00. Dostavili jsme se v 9:30 a auto stále nebylo. Recepčnímu rychle došlo, že se někde stala chyba a začal volat na všechny strany a stím, že problém brzy vyřeší...
Nicméně nám ještě rychleji došlo, že to až zas tak žhavé nebude. Arabové totiž mají jeden takový zvyk - chodí všude pozdě a čas pro ně nic neznamená. Takže auta jsme se dočkali nakonec až v jedenáct. Zaměstnancům hotelu naštěstí bylo jasné, že na oběd to už nestihnem, tak nám aspoň nachystali sendviče s sebou. Pak už se jen vyřídili náležitosti, pán Danielovi zabavil pas a my jsme konečně vyrazili směr Fujairah.
Naše první zastávka byla u velbloudího závodiště, kde jsme si do pouště šli odlovit kešku. Zadařilo se, udělali jsme pár fotek, s autem lehce zapadli do písku (já pak seděla za volantem a kluci tlačili) a opět vyjeli na cestu přes hory. Takže další poušť.
V Emirátech totiž mají dva druhy pouště - písečnou a kamennou. Takhle nevlídná, ostrá a holá skaliska jsem snad ještě neviděla. Navíc hory fungují jako silná bariéra. Zatímco na západním pobřeží jsme měli nádherné počasí, na východě bylo zataženo a zima. To nám pak potvrdil i delegát - Fujairah prostě na dovolenou není zrovna ideální místo.
Jednu výhodu ale ta cesta přes skaliska měla - zastavili jsme u stánku s ovocem a nakoupili hromady datlí, manga, jakéhosi ostnatého ovoce, které neznám, a granátové jablko. Takhle lahodné mango jsem snad ještě nejedla! Prodejce nám nutil všechno ochutnat, takže jsme tam nakonec nechali docela dost peněz. Přece jsme tam ty dobroty nemohli nechat! :)
A pak už jsme vyrazili směr Fujairah, kde jsme navštívili místní miniaturní muzeum. Moc turistů se jim tam asi neobjeví, protože jsme se rázem sami stali atrakcí. Zrovna tam totiž natáčeli nějaký pravděpodobně propagační dokument, tak se páni kameramani hned jali nástrojů a utíkali za námi. Byli jsme tedy zvěčněni, jak si prohlížíme zdejší exempláře.
Jestli to někdy pustí nějakým Čechům, tak se umlátí smíchy. Ačkoli jsme se tvářili hrozně zapáleně a vážně (aby to na tom videu nějak vypadalo, že), naše prupovídky stály za to. Vrcholem bylo, když Fil začal polemizovat nad reakcí pánů, kdyby se před kamerou se Zuzankou začali vášnivě líbat. Nebo případně s Danem :) Tak jsme se jen přitrouble usmívali a dělali, jako že nic, že nás ty beduínské kolíbky ohromně zajímají... Rozumět nám, okamžitě by nás asi vyhostili ze země...
Po muzeu jsme se šli podívat na zdejší imitace vykopávek a strážní věž. Imitace proto, že je to poměrně mladá civilizace a nic pořádně starého nemají. Ale je to země neomezených možností, takže tam platí heslo: tato chýše je tisíc let stará, ale ještě před půl rokem tu nestála... Strážní věž byla zavřená, tak jsme jen udělali něco málo fotek a vyrazili na promenádu odlovit kešku. Marně, prostě jsme ji nenašli.
A pak už jsme vyrazili po pobřeží na sever. Po cestě jsme si naštěstí už úspěšně odlovili další kešku nazvanou "Where the mountains hits the sea". Chvilku teda Daniel kvůli ní musel šplhat po skále, ale nakonec se zadařilo. Pak jsme pozorovali kraba poustevníčka, sbírali mušle a opět vyrazili na sever.
Po pár kilometrech jsme se uhnuli zpátky do vnitrozemí a na západ. Netrvalo dlouho a v jedné zatáčce mezi skalisky (opět jsme projížděli horama) jsme narazili na velbloudy a další zvířectvo. Drze jsme vjeli do pravděpodobně beduínského tábora, že si chceme velbloudy vyfotit a možná se i projet. Odjíždějící Arab, ze kterého se vyklubal pravděpodobný majitel, na nás nejdřív nedůvěřivě koukal, ale pak nám to dovolil. Tak jsme si podrbali velbloudí dámu a vyrazili dál.
Byli jsme kousek před Ras Al Kaimah, když nás zastavili policajti. Na silnici měli zátarasy a prohlíželi všechna auta, takže to vypadalo, že někoho hledají. Dan vytáhl svůj mezinárodní řidičák a podal ho pánovi v uniformě. Ten na něj koukal jak na zjevení. Chvíli s ním otáčel v rukou, až si zavolal kolegu. Chvilku se něco tou jejich hatmatilnou dorozumívali, až se nás zeptal odkud jsme a jestli jsme tu na dovolené. Pak nám vrátil doklady a poslal nás dál. Zjevně nevěděl, co si s námi počít :)
Pak už to bylo jen něco kolem hodinky domů. Nakonec jsme vjeli do areálu, dobelhali se na večeři, nacpali se k prasknutí, dali si tradiční campari s džudem, vyšourali se směrem k pokojům (tedy spíš apartmánů, ale o tom zase až jindy), popřáli so dobrou noc, padli do postelí a okamžitě usnuli...
Lucie
Nicméně nám ještě rychleji došlo, že to až zas tak žhavé nebude. Arabové totiž mají jeden takový zvyk - chodí všude pozdě a čas pro ně nic neznamená. Takže auta jsme se dočkali nakonec až v jedenáct. Zaměstnancům hotelu naštěstí bylo jasné, že na oběd to už nestihnem, tak nám aspoň nachystali sendviče s sebou. Pak už se jen vyřídili náležitosti, pán Danielovi zabavil pas a my jsme konečně vyrazili směr Fujairah.
Naše první zastávka byla u velbloudího závodiště, kde jsme si do pouště šli odlovit kešku. Zadařilo se, udělali jsme pár fotek, s autem lehce zapadli do písku (já pak seděla za volantem a kluci tlačili) a opět vyjeli na cestu přes hory. Takže další poušť.
V Emirátech totiž mají dva druhy pouště - písečnou a kamennou. Takhle nevlídná, ostrá a holá skaliska jsem snad ještě neviděla. Navíc hory fungují jako silná bariéra. Zatímco na západním pobřeží jsme měli nádherné počasí, na východě bylo zataženo a zima. To nám pak potvrdil i delegát - Fujairah prostě na dovolenou není zrovna ideální místo.
Jednu výhodu ale ta cesta přes skaliska měla - zastavili jsme u stánku s ovocem a nakoupili hromady datlí, manga, jakéhosi ostnatého ovoce, které neznám, a granátové jablko. Takhle lahodné mango jsem snad ještě nejedla! Prodejce nám nutil všechno ochutnat, takže jsme tam nakonec nechali docela dost peněz. Přece jsme tam ty dobroty nemohli nechat! :)
A pak už jsme vyrazili směr Fujairah, kde jsme navštívili místní miniaturní muzeum. Moc turistů se jim tam asi neobjeví, protože jsme se rázem sami stali atrakcí. Zrovna tam totiž natáčeli nějaký pravděpodobně propagační dokument, tak se páni kameramani hned jali nástrojů a utíkali za námi. Byli jsme tedy zvěčněni, jak si prohlížíme zdejší exempláře.
Jestli to někdy pustí nějakým Čechům, tak se umlátí smíchy. Ačkoli jsme se tvářili hrozně zapáleně a vážně (aby to na tom videu nějak vypadalo, že), naše prupovídky stály za to. Vrcholem bylo, když Fil začal polemizovat nad reakcí pánů, kdyby se před kamerou se Zuzankou začali vášnivě líbat. Nebo případně s Danem :) Tak jsme se jen přitrouble usmívali a dělali, jako že nic, že nás ty beduínské kolíbky ohromně zajímají... Rozumět nám, okamžitě by nás asi vyhostili ze země...
Po muzeu jsme se šli podívat na zdejší imitace vykopávek a strážní věž. Imitace proto, že je to poměrně mladá civilizace a nic pořádně starého nemají. Ale je to země neomezených možností, takže tam platí heslo: tato chýše je tisíc let stará, ale ještě před půl rokem tu nestála... Strážní věž byla zavřená, tak jsme jen udělali něco málo fotek a vyrazili na promenádu odlovit kešku. Marně, prostě jsme ji nenašli.
A pak už jsme vyrazili po pobřeží na sever. Po cestě jsme si naštěstí už úspěšně odlovili další kešku nazvanou "Where the mountains hits the sea". Chvilku teda Daniel kvůli ní musel šplhat po skále, ale nakonec se zadařilo. Pak jsme pozorovali kraba poustevníčka, sbírali mušle a opět vyrazili na sever.
Po pár kilometrech jsme se uhnuli zpátky do vnitrozemí a na západ. Netrvalo dlouho a v jedné zatáčce mezi skalisky (opět jsme projížděli horama) jsme narazili na velbloudy a další zvířectvo. Drze jsme vjeli do pravděpodobně beduínského tábora, že si chceme velbloudy vyfotit a možná se i projet. Odjíždějící Arab, ze kterého se vyklubal pravděpodobný majitel, na nás nejdřív nedůvěřivě koukal, ale pak nám to dovolil. Tak jsme si podrbali velbloudí dámu a vyrazili dál.
Byli jsme kousek před Ras Al Kaimah, když nás zastavili policajti. Na silnici měli zátarasy a prohlíželi všechna auta, takže to vypadalo, že někoho hledají. Dan vytáhl svůj mezinárodní řidičák a podal ho pánovi v uniformě. Ten na něj koukal jak na zjevení. Chvíli s ním otáčel v rukou, až si zavolal kolegu. Chvilku se něco tou jejich hatmatilnou dorozumívali, až se nás zeptal odkud jsme a jestli jsme tu na dovolené. Pak nám vrátil doklady a poslal nás dál. Zjevně nevěděl, co si s námi počít :)
Pak už to bylo jen něco kolem hodinky domů. Nakonec jsme vjeli do areálu, dobelhali se na večeři, nacpali se k prasknutí, dali si tradiční campari s džudem, vyšourali se směrem k pokojům (tedy spíš apartmánů, ale o tom zase až jindy), popřáli so dobrou noc, padli do postelí a okamžitě usnuli...
Lucie
Žádné komentáře:
Okomentovat